opět jsme se sešli, abychom uctili památku Dr. Edvarda Beneše, Presidenta budovatele. Velká hodnota jeho odkazu, podobně jako odkazu T. G. Masaryka, je systematicky nedoceňována, ba snižována nepřáteli české státnosti, nepřáteli demokracie, zrovna tak, jako úspěchy kulturního a sociálního úsilí Československa po roce 1918.

Ti, kteří nepřijali myšlenku demokracie, nepřijali ideu práva menších národů na svou důstojnou existenci, státnost i obranu, vyznávají ideu geografické i ekonomické expanze, na úkor úrovně a existence hlavně slabších národů. Nemají respekt ke skutečnosti, že se národy vyvinuly staletí trvajícím procesem ku prospěchu a úrovni svých občanů i celé západní civilizace, nedovedou přijmout, že i malé a slabší národy, mají přirozené právo na existenci, právo rozvíjet se podle svých podmínek a potřeb, bez zasahování cizích států. Destruktivní přístupy velkých států k malým, jsou velkým nebezpečím pro nejlepší stránky naší civilizace, neboť jejich nedemokratické postoje odmítají myšlenku rovnoprávnosti národů, odmítají skutečnost že i menší národy mají stejné schopnosti budovat svou prací svou slušnou kulturní, sociální, politickou, mravní úroveň a tím i pro celou civilizaci. Menší národy ukazují, že k prosperitě, stabilitě a pozitivnímu rozvoji není potřeba žádná geografická expanze, ovládání jiných národů, kolonie, hledání nepřítele, zbytečné drancování přírody. Ale velmi potřené je obecné přijetí humanitních hodnot, ideje rovnosti, spravedlnosti, poctivé komunikace mezi státy, zřeknutí se expanse na úkor druhých. Ale je potřeba vzájemný respekt bez ohledu na velikost.

Osvícenstvím, naprosto unikátním jevem v historii lidstva, a rozvojem národů v moderní době, měla naše civilizace nakročeno k lidštějším poměrům, ale tradiční mocenské vrstvy pravidelně strhávaly národy ke strašlivým válkám. Po každé válce myšlenka míru, spravedlnosti, rovnosti a naděje na slušný život všech, vstávala jak Fénix z popela ke svému právu na existenci. V pozadí úsilí humanitně a demokraticky zaměřených vzdělanců a politiků, byla a je stále víra, že každý člověk i národ má právo na slušný život, bezpečnost, a že je v silách lidí společnou prací tohoto cíle dosáhnout. Podmínkou je ale obecná dostupnost dobrého vzdělání, přijetí mravních a humanitních principů i do politiky, do podnikání, do vztahů mezi národy, zvláště ve vztahu silnějších k slabším, a umění jednat a dělat rozumné, čestné kompromisy.

Takováto situace, plná naděje, existovala poprvé po první světové válce, zvláště vytvořením demokratických států ve střední Evropě, včetně Československa, na troskách poraženého autoritativního Německa a Rakousko–Uherska. Je podceňovanou skutečností, že Československo svou unikátní obrozeneckou historií, působením svých velkých, demokratických myslitelů, bylo na rozvíjení demokracie připraveno více než jiné národy. Chopilo se hlavně budování škol v celé republice, rozvíjení kulturní a sociální úrovně všech, zvláště zanedbaných vrstev.

U zrodu demokratického Československa v mezinárodním kontextu byl nejpřednější osobnosti Edvard Beneš, se svými výjimečnými znalostmi o poměrech ve střední Evropě. Jeho znalosti, přehled a koncepty budily na mírové konferenci v Paříži velký obdiv. Na svou roli ministra zahraničí a Presidenta budovatele byl dobře připraven svými studiemi, pílí, praxí a mravní úrovní. V tomto ohledu si s T. G. Masarykem dobře rozuměli.

Jejich spolupráce kladla na první místo zájmy Československa a jeho obyvatel. Symbolicky řečeno, pokračovali v demokratizačním a sociálním úsilí české reformace a obrozenců, rovněž dnes nedoceněných období naší historie. Z věrnosti k jejich ideálům vyrůstala pozitivní iniciativa a úroveň většiny Čechů. Nebylo vinou Československa, že po deseti letech existence Evropu postihly důsledky světové ekonomické krize s kořeny v USA.

Zároveň Edvard Beneš nikdy neztratil se zřetele mezinárodní bezpečnost Československa a zemí střední Evropy. Nebylo jejich vinou, že neuspěly jeho snahy vytvořit z většiny slovanských národů spojenectví proti brutalitě německého fašismu a přicházející válce, v důsledku jejich politické nedospělosti, někdy i scestných expansivních ambicí. Demokratické principy byly zrazovány mocenskými vrstvami ve většině evropských zemí. Odmítnutí legitimity expansivní války neměla jejich obecnou podporu. Následek v podobě hrůzné 2. světové války všichni známe. Začíná panovat strach, aby se některé aspekty tohoto vývoje v trochu jiné podobě neopakovaly.

Jako trvalý problém se jeví dilema volby mezi demokracií – soustředěné na pozitivní vnitřní rozvoj národů podle jejich možností, na víru, že konflikty se dají řešit jednáním a kompromisy, a mezi nedemokratickou tradicí řešit konflikty násilím, včetně válek s destruktivními následky pro většinu lidí. Je hodno obecné pozornosti, že některé vážné problémy se nám opět vrací.

Benešova snaha o mírovou spolupráci se sousedními, většinou slovanskými národy, proti tradiční expansivnosti Německa a značné povýšenosti a předpojatosti Západu vůči zemím střední Evropy a jejich potřebami, byla v delší perspektivě velmi rozumná. Přesto, že nedostala možnost ke svému uskutečnění, Benešovy relevantní snahy, jeho mírové úsilí konstruktivní spolupráce s menšími národy střední Evropy, tu zůstává jako cenná značně aktuální tradice, jako příklad hodný následování pro naše současné politiky, podobně jako kladení zájmů a potřeb naší země a jejích obyvatel na první místo. To znamená i schopnost a odvahu čelit tlakům, které nejsou v souladu ani se sociálními, kulturními a politickými zájmy České republiky, ani v zájmu důstojné existence národa a české republiky jako suverénního státu. Ale bylo by to v souladu s vyšším mravním principem.